V roce 1991, v době vzniku prvního zákona o odpadech, existoval v tehdejší ČR minimální počet skládek, které by alespoň přibližně vyhovovaly současným požadavkům na jejich lokalizaci, vybavení těsnícími prvky, zajištěním odpadních vod, monitoringu, vážení odpadů, evidenci a všemu ostatnímu, co dnes považujeme za samozřejmost. Za skládkami se pořádaly exkurze do zahraničí, nejprve do Německa, Rakouska a Dánska, později do Švýcarska, Francie, Itálie, Holandska i jinam.
Vývoj skládek by nebyl myslitelný bez legislativního rámce, který vytvářely postupně zákony o odpadech : Zákon č. 238/91 o odpadech ze dne 22.5.1991, Zákon č. 125/97Sb. o odpadech ze dne 13.5.1997, Zákon č.185/2001Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů ze dne 15.5.2001, Zákon č. 188/2001 Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ze dne 23.4.2004 a Zákon č. 7/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ze dne 6.1.2005 a navazující vyhlášky, zejména vyhláška o podrobnostech nakládání s odpady.
Dne 24.1.2005 byla vydána dlouho očekávaná vyhláška č. 41/2005 Sb., kterou byla novelizována vyhláška MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Pro pochopení významu skládek pro odpadové hospodářství je nutné si uvědomit, jaké množství odpadu se v ČR vyskytuje a jaké množství odpadu končí na skládkách.
V roce 2001 bylo na skládky uloženo celkem 9 383 957 t vyprodukovaných odpadů, z toho na vlastním zařízení producenta 5 546 743 tun a jinými subjekty bylo ke skládkování převzato celkem 3 837 214 tun odpadů.
V roce 2002 bylo na skládky uloženo celkem 5 821 717 tun vyprodukovaných odpadů, z toho na vlastním zařízení producenta 2 471 843 tun a jinými subjekty bylo ke skládkování převzato celkem 3 339 650 t, ze skladu odebráno 10 224 tun.
Počet skládek
Přesný počet skládek odpadů, se kterými bylo nutno se po schválení prvního zákona o odpadech počínaje rokem 1991 vypořádat, nebylo možno odpovědně zjistit, z nejrůznějších šetření vychází, že na 1 okres (celkový počet okresů byl 75) připadalo cca 200 - 300 skládek, tedy 15000 až 22000 celkem. Za objektivnější lze považovat údaj cca 15000 skládek. V rámci vyhodnocení výsledků šetření Vyhl. č. 401 ze dne 16.8.1991 o programech odpadového hospodářství bylo zjištěno více jak 8500 existujících skládek, přičemž počet provozovaných skládek od roku 1991 do roku 1996 stále klesal, nejmarkantněji koncem července roku 1996, do kdy byly termínovány možnosti provozu skládek se zvláštními podmínkami. Tím automaticky vzrůstal počet skládek opuštěných, které se stávají starou zátěží již okamžikem ukončení provozu.
Administrativní omezení počtu skládek
Když dne 1.8.1991 nabyl účinnosti první zákon o odpadech - zákon č. 238/1991 Sb. o odpadech, bylo v jeho § 15 odst. 1) písmeno b) v přechodných ustanoveních stanoveno, že „Příslušný orgán státní správy stanoví rozhodnutím na nezbytnou dobu zvláštní podmínky provozovatelům zařízení ke zneškodňování odpadů, kteří po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nemohou plnit povinnosti v něm stanovené“.
Doba, po kterou bylo možno stanovit zvláštní podmínky podle odstavce 1, nesměla být delší než 5 let od účinnosti tohoto zákona, platila tedy do 31.7.1996 a jak je známo, nebyla prodloužena.
Rozhodnutí dále neprodloužit zvláštní podmínky pro provoz skládek za původně stanovený termín 31.7.1996 bylo vnímáno různě a zejména provozovatelé těchto skládek do poslední chvíle doufali, že k prodloužení termínu do roku 2000 s určitostí dojde a argumentovali mimo jiné i prostředky dosud vynaloženými na jejich výstavbu. Ve zcela jiném světle vnímali tuto skutečnost provozovatelé skládek se sazbou I, které legislativně splňovaly všechny technické požadavky pro řádný provoz a trpěly nedostatkem odpadů, které mizely na levnějších skládkách se sazbou II. Nelze se proto divit, že majitelé a provozovatelé skládek řádně zabezpečených žárlivě sledovali každý náznak možného prodloužení původně stanoveného termínu, k tomuto prodloužení nedošlo.
Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí k zabezpečení skládek
S určitým zpožděním byl počátkem roku 1997 vydán „Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí k zabezpečení skládek, které byly provozovány na základě zvláštních podmínek podle § 15 odst.1,písm. b) zákona č. 238/1991 Sb. o odpadech, ve znění zákona č. 300/1995 Sb. a § 14 písm. b) zákona ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství, ve znění zákona ČNR č. 466/1992 Sb., a zákona č. 300/1995 Sb.“
Ministerstvo životního prostředí vydalo tento metodický pokyn pro stanovení dalšího postupu při uzavírání skládek, které byly provozovány podle zvláštních podmínek ve smyslu § 15 odst. 1, písm. b) zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 300 / 1995 Sb., zpoplatněných podle § 2 zákona ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, ve znění zákona č. 41/ 1995 Sb. sazbou I a II (dále skládky se sazbou II).
Tyto skládky měly být technicky zabezpečeny tak, aby byla minimalizována jejich rizikovost pro životní prostředí. Pokyn byl určen pro příslušné orgány státní správy v odpadovém hospodářství, v jejichž kompetenci bylo stanovení zvláštních podmínek provozování těchto skládek, t.j. okresní úřady.
K datu 31.7.1996 ukončila provoz ve smyslu legislativy necelá tisícovka skládek. Z technického hlediska mohla být alespoň část těchto skládek provozována dále a mohla být využita pro dotvarování skládek vhodnými inertními materiály.
V některých případech byly ale plochy bývalých skládek stejně divoce využívány pro další ukládání zejména domovního odpadu již z toho důvodu, že lidé z okolí skládek byli na jejich provoz zvyklí a odpady tam prostě dále vozili svými vlastními dopravními prostředky.
Vývoj počtu skládek v období let 1996 - 1997 :
Při posuzování skládek na teritoriu územních odborů MŽP v roce 1997 byl největší počet skládek ve středočeském regionu, a to 69, v ÚO Chomutov jich bylo 60 a v ÚO Ostrava 53. V okresním měřítku měl nejvíce skládek okres Mělník, a to 13, Příbram 11, Sokolov 10, Frýdek-Místek 11, Karviná 11. Vůbec žádnou skládku neměl okres Jablonec nad Nisou, který má pouze překládací stanici, po jedné skládce měly okresy : Kolín, Plzeň, Česká Lípa, Semily, Znojmo a Prostějov.
Vývoj počtu skládek v období let 1997 - 2001 :
V roce 2001 bylo nejvíce skládek zjištěno v okrese Pelhřimov, a to 17, 11 skládek měl okres Písek,10 skládek okresy Beroun, a Praha - západ. Naproti tomu pouze jednu skládku měly okresy : Praha hl. m., Kolín, Semily, Náchod, Třebíč a Prostějov. Žádnou skládku komunálního odpadu neměly okresy Plzeň-město, Jablonec nad Nisou, Nymburk a Brno-město. Počet skládek v roce 2001 dále klesal a dle údajů Statistické ročenky životního prostředí 2002 bylo k 31.12. v roce 2001 v provozu celkem 288 skládek.
Vývoj skládek po roce 2001 :
V tomto období probíhaly intenzivní práce na programech odpadových hospodářství ČR a krajů, které si samy dělaly evidenci svých skládek.
Počet skládek na okres není žádným ukazatelem, který by vypovídal o kvalitách tohoto způsobu odstraňování odpadů, je to jen pouhé konstatování. Měřítkem kvality by mohla být pouze kapacita skládky, komplexnost poskytovaných služeb, její lokalizace v rámci okresu, cena za ukládání odpadů, dopravní dostupnost apod.
Rychlé uzavření skládek se zvláštními podmínkami se mělo řídit pravidlem, že již během provozu skládek budou vytvářeny technické podmínky pro provedení rekultivace. To znamená vytvářet na skládce vhodně tvarovaný povrch, který umožní odtok povrchně tekoucí vody a zabrání vyluhování skládkového materiálu do doby konečné rekultivace.
Administrativní změny :
Ústavním zákonem č. 347 ze dne 3. prosince 1997 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky bylo s platností od 1. ledna 2000 vytvořeno čtrnáct nových krajů. Největší změny potkaly okresy, spadající původně do ÚO Hradec Králové, Brno, Olomouc a Ostrava.
Usnesením vlády č. 766 z 25.7.2001 schválila vláda věcné řešení návrhu sídel obcí s rozšířenou působností. Okresní úřady ukončily svou činnost ke dni 31.12.2002, ale okresy jako statistické jednotky zůstávají.
Vývoj zákona o odpadech od roku 2002
Od 1.1.2002 vstoupil v platnost nový, v pořadí již třetí zákon o odpadech, který zavedl mimo jiné i některé odlišnosti, týkající se skládek. Především je skládkování označováno nikoliv jako zneškodňování odpadů, ale jako odstraňování odpadů a mění se i počet kategorií skládek, jejichž počet se ještě dále snížil. V následující tabulce je uveden přehled prvních tří zákonů o odpadech ve vztahu ke kategoriím skládek.
Povinnost vytvářet finanční rezervu podle § 49 a násl. zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o odpadech se vztahuje i na odpad, jež představuje technologický materiál ukládaný na skládku za účelem technického zabezpečení skládky.
Financování sanace starých skládek
Finanční prostředky potřebné k sanaci starých skládek pocházejí z několika zdrojů:
• FNM
• SFŽP
• vlastních zdrojů investora
• případně ze sféry krajských úřadů
• ze zahraniční pomoci
Finanční prostředky FNM ČR jsou určeny k úhradě nákladů na odstranění škod na životním prostředí, a to pro přesně určené privatizované subjekty.
SFŽP již od svého vzniku podporoval akce, týkající se starých zátěží a sanace skládek jako neziskové a ty byly vždy jeho prioritami. Obce a města dostávaly podporu formou dotace a půjčky, přičemž v jednotlivých obdobích se tento poměr různě měnil.
Do financování sanace skládek se nepříznivě promítly následky povodní ze srpna 2002, kdy byly přehodnoceny priority a rekultivace a sanace skládek byly pozastaveny ve prospěch likvidace následků povodní.
Předpokládaný další vývoj ve skládkování
Minulé povodně prokázaly, jak nepřekonatelnou překážkou pro jakoukoliv dopravu se mohou stát rozvodněné vodní toky, přičemž se zásadně projevoval nedostatek použitelných mostů.
Přes většinu mostů nebyla z bezpečnostních důvodů nákladní doprava povolena a pro ukládání odpadů bylo možno využít jen některé z jinak vhodných skládek. Převážná část materiálu ze záplav se provizorně ukládala bez jakéhokoliv zajištění na operativně vybraný pozemek nebo do míst již dříve rekultivovaných skládek. Během povodní byla v praxi vyzkoušena součinnost všech složek integrovaného záchranného systému.
V rámci přípravy území pro likvidací následků živelných pohrom - nenadálé situace doporučuje MŽP vybudovat v rizikových oblastech systém zabezpečených deponií, založených prokazatelně nad možnou zátopovou niveletou, na které se v případě mimořádné potřeby shromáždí odpad, vzniklý během povodní, který nelze z kapacitních a časových důvodů okamžitě uložit na skládky. Z deponií by se po skončení havarijních situací odvážel postupně při zachování potřebné technologie ukládání a hutnění na zabezpečené skládky.
Odbor infrastruktury města Magistrátu hl.m. Prahy požádal koncem roku 2004 o údaje ty skládky, které by mohly být začleněny do systému krizového řízení hl.m. Prahy. Kromě údajů o volné kapacitě se dotazoval na případnou ochotu spolupracovat s hl.m. Prahou při začlenění do systému krizového řízení.
Rok 1995 je výchozím rokem pro posuzování schopnosti našeho odpadového hospodářství přizpůsobit se podmínkám a zákonům EU. Od tohoto roku se bude také ve smyslu směrnice 1999/31/EU o skládkování odvíjet odpočet let pro snižování podílu organické hmoty na skládkách, který má v období 16 -18 let klesnout na dnes těžko představitelných 35 % stavu roku 1995.
Využití skládkového plynu je naproti tomu reálné u dostatečně velkých skládek, na které se ukládá komunální odpad, jejichž celkový roční příjem odpadů se pohybuje kolem 100 000 tun. Pokud má skládka dostatečný přísun organické hmoty, dobře zavedený odplyňovací systém, je zavlažována průsakovou vodou ze skládky a má instalován dostatečně výkonnou kogenerační jednotku, je schopna vyrobit relativně značné množství elektrické energie.
Spalování skládkového plynu spojené s výrobou elektrické energie je sice investičně náročné, ale návratnost investičních nákladů se pohybuje v rozmezí 4-5 let a je výhodné i z hlediska ochrany životního prostředí.
Podle přílohy č. 3 k zákonu 185/2001 Sb. „Způsoby využívání odpadů“ je v kódu R1 uvedeno, že jde o využití odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie. Z tohoto pohledu je tedy možno využívání skládkového plynu, který z organických složek odpadu vzniká, posuzovat jako jiný způsob k výrobě energie. Využívání odpadu by tedy podle toho mělo mít přednost před pouhým odstraňováním.
Proti pouhému spalování skládkového plynu má výroba elektrické energie a tepla řadu výhod a nemusí být z hlediska povolovacích orgánů zvýhodňována, a stačilo by, když nebudou provozovatelé těchto skládek sankcionováni, pokud nebudou snižovat podíl biologicky rozložitelného komunálního odpadu (dále BRKO).
Při pouhém spalování skládkového plynu ve fléře vzniká tepelné znečištění a dochází i ke znečištění ovzduší. Snižování objemu BRKO nemá v případě prokazatelného zavedeného využívání skládkového plynu smysl a provozovatelé těchto skládek by neměli být do snižování nuceni tím spíše, že investovali do obnovitelného zdroje energie. Jiná situace je u skládek, na nichž není jímání skládkového plynu zavedeno a ani se s ním z nejrůznějších důvodů neuvažuje, tam je možno omezení BRKO připustit a naopak se věnovat výrobě kompostů.
Snížení procenta organické hmoty na skládkách teoreticky vytváří příznivou situaci v samostatném zpracování organické hmoty a je možná výroba kompostů, ale podstatná je jejich kvalita a cena. Všechny dosavadní snahy vyrobit z komunálních odpadů vyhovující a prodejný kompost se ukázaly jako neuskutečnitelné, výrobní cena zdaleka převyšovala částku, kterou byl odběratel ochoten zaplatit, problémy byly i s kvalitou.
Zcela bez problémů by tedy měla být jen ta organická složka, která pochází z údržby veřejné zeleně : posekaná tráva a prořezávky stromů, jejichž úprava vyžaduje minimální technické vybavení při celkem dobré kvalitě výrobku. Nevýhodou také je, že byly postupně zrušeny všechny podpůrné programy na hnojení a výrobu kompostů, které v minulosti organizovalo Ministerstvo zemědělství.
Pokud jde o skládky, vyskytly se i názory, že v budoucnosti se bez nich zcela obejdeme v důsledku zavádění bezodpadových technologií a masivního spalování odpadů. Jako přirovnání bych mohl použít to, jako kdyby někdo chtěl zrušit všechny silniční komunikace a chtěl je nahradit pouze dálnicemi.
Zatím lze pozorovat celkovou tendenci podstatně zvýšit poplatky za ukládání odpadů na skládky, bude omezováno ukládání neupraveného odpadu, takže další vývoj lze očekávat v rozvoji úpravárenských technologií odpadů, ukládaných na skládky a postupný , ale velmi pomalý přechod ke spalování odpadů.
Investiční náročnost spaloven a zejména úvěrové podmínky, které jsou potencionální zájemci o výstavbu spaloven nuceni přijímat, je již na začátku startovní čáry staví vůči skládkám do nezáviděníhodného postavení. Snížení nákladů na spalování odpadů je možné jen po určitou mez, během které bude spalovna stále jen platit úroky z půjček a půjčky, ale zisk ze spalovny bude po velmi dlouhou dobu minimální.
Zatímco skládku je možno s veškerým vybavením stavět po etapách a investiční náročnost se pohybuje v desítkách milionů Kč, spalovna se musí postavit najednou včetně všech zařízení na zachycení a zneškodnění vznikajících plynných a pevných produktů spalování a řádově se její cena pohybuje v miliardách. Tím ale není řečeno, že budou vznikat další a další skládky, protože jejich počet je již delší dobu téměř konstantní.
Ve světle těchto skutečností, které do budoucna se strany spaloven zatím nevytváří pro skládky nějaké příliš konkurenční prostředí, je možno předpokládat, že skládky si budou pouze konkurovat navzájem, takže se sice pomalu, ale jistě jejich počet bude zmenšovat ve prospěch silnějších firem a lépe vybavených skládek. Přes všechna tato omezení ale skládkování zůstane i nadále hlavním způsobem odstraňování odpadů.
Skládkový plyn (doc.Ing. F Straka, CSc.)
Vznik plynu ve skládkách tuhých komunálních odpadů (TKO)
Po zavezení odpadu do tělesa skládky a jeho zhutnění jsou samovolně zahájeny na sebe postupně navazující stupně biologického rozkladu. Intenzita rozkladných procesů a postup jednotlivých fází procesu jsou vedle koncentrace biologicky rozložitelných podílů ovlivňovány vlhkostí odpadů a též dosažitelným stupněm anaerobizace, t.j. omezením přístupu vzduchu daným hloubkou zavážky, rychlostí zavážení a stupněm hutnění. Postupně probíhající rozklad biologicky odbouratelných podílů odpadu prochází následujícími fázemi:
a) Aerobní procesy, které započaly již při sběru a svozu odpadů jsou po založení a zhutnění vrstvy rychle omezovány nedostatkem kyslíku. V těchto procesech se rozloží jen nejméně stabilní organické složky odpadu. Vyčerpáním kyslíku dochází k postupnému přechodu k další fázi (stane se tak během dnů až týdnů).
b) Kyselinotvorné (acidogenní) procesy se realizují po rozvoji acidogenních společenstev mikroorganismů. Kyselinotvorné bakterie jsou fakultativní anaeroby - mohou se rozvíjet i v přítomnosti kyslíku, hlavní populace se však aktivuje později a produkuje převážně CO2 a mastné kyseliny.
V této fázi procesu ještě nevzniká metan a fáze trvá týdny až měsíce, pokud jsou ve skládce podmínky pro rozvoj následné fáze metanogenní. To znamená, že skládka musí být dostatečně hluboká a hutněná, aby byl vždy zamezen přístup vzduchu, který jinak metanogenní činnost silně narušuje. U divokých, nehutněných a mělkých skládek (pod 3-4 m hloubky) se může celý proces zastavit ve fázi kyselinotvorné a k rozvoji metanogenů vůbec nedojde.
Průsakové vody z fáze kyselinotvorné jsou silně znečištěny a mají nízké pH (pod 6,5) a vysoký obsah mastných kyselin (nad 500 mg/l, ale až do hodnot desítek g/l). CHSK stoupá do řádu desítek tisíc mg O2/l, stoupá i obsah aminového dusíku a těžkých kovů. Je to následek působení mastných kyselin na odpad.
Pokud je skládka hluboká a hutněná, takže při změnách barometrického tlaku nemůže do tělesa vnikat nadměrné množství vzduchu, rozvinuje se dále proces metanogenní, postupně přes stabilizační fázi až do ustáleného stavu metanogeneze.
c) Metanogenní procesy zpracovávají produkty anaerobních acidogenů na finální plynné produkty CH4 a CO2.
Ve stabilizovaném stavu pak pracují v rovnovážném společenství jak kyselinové anaeroby, tak i metanogenní bakterie, které se pomnoží do té míry, že právě stačí konzumovat veškeré produkty acidogenů.
V této fázi procesu stoupá pH až do zásadité oblasti (7,5 i více) a jako následek tohoto se výrazně mění i kvalita průsakových vod. Obsahy mastných kyselin klesají o několik řádů až na desítky mg/l i méně, klesá CHSK a hlavně klesají obsahy těžkých kovů jako následek jejich vazby na nerozpustné sulfidy a jako následek vymizení agresivních kyselin, rozpouštějících např. kovové podíly odpadu.
Složení plynu je úměrné rozvoji metanogenů a špičkově dosahuje úrovně kolem 74 % CH4 (% obj.) a 26 % CO2 (% obj.)
Rozvoj methanogenních procesů s sebou tak na jedné straně přináší ekologické problémy s úniky vysoce hořlavého a výbušného plynu, ovšem na druhé straně přináší vysoce pozitivní ekologický efekt ve zlepšení kvality průsakových vod. Methanogenní fáze mění skládku na vysoce účinný biofiltr snižující znečištění průsakových odpadních vod.
V porovnání s tímto představují divoké, mělké a nehutněné skládky vysoké nebezpečí kontaminace vod. Musí být tedy z ekologických hledisek prvořadé, zaměřit se na to, aby se methanogenní proces ve skládce mohl rozvinout. To znamená, že i u menších skládek je třeba volit maximální proveditelné zakládání (preferovat skládky hluboké oproti mělkým a širokým) a dále též je třeba separovaně zakládat inertní materiály a TKO, aby odpad nebyl příliš ředěn inerty. V inertním bohatých tělesech se rovněž methanogeny rozvíjejí jen neochotně a nedostatečně.
Je samozřejmé, že takto upravené skládky je potřeba odplyňovat, přičemž plyn lze spalovat i energeticky využívat.
Typická složení skládkových plynů (někdy též označovaných jako LFG - Landfill Gas) vykazují obsahy methanu v rozmezí nejčastěji okolo 60 - 63 % obj., jsou však využívány i skládky, jejichž plyn obsahuje 45 % obj. CH4 i méně. U mladých skládek je typickým jevem vysoký obsah CO2 (nad 35% obj.), což ukazuje na dosud intenzivně probíhající acidogenní fázi. S postupným rozvojem methanogeneze obsah CO2 klesá a současně s tím roste obsah CH4.
Zaplňování skládky musí probíhat vždy zdola nahoru, takovým způsobem, aby byly udržovány minimální plochy přesypových hran jednotlivých zavážených lávek. TKO je nutno soustřeďovat do centra tělesa, obvod skládky je možno využít k deponii inertů.
Pro skládky komunálních a biologicky rozložitelných odpadů je vždy třeba kalkulovat i se systémy pro odvod a případné zpracování vznikajících plynů.
Systémy pro odplynění skládky
Systémy pro odsávání plynu ze skládky lze rozdělit podle uspořádání sběrných zařízení:
vertikální systémy (vrty, sběrné studny)
horizontální systémy (drenáže, horizontální vrty)
kombinované systémy (drenáže, vertikální vrty anebo studny).
Dále je též možno systémy rozdělit podle okamžiku výstavby na systémy budované průběžně se zakládáním skládky a na systémy budované až po dokončení skládky. Výstavba sběrných systémů průběžně se zakládáním skládky vyžaduje intenzivní dozor a opatrnou manipulaci, aby nedošlo k poškození plynového systému. Během skládkování je možno ukládat horizontální drenáže různého typu: perforovaná plastová potrubí (obsypávaná) hrubým štěrkem zasýpané příkopy, volně kladené obrácené betonové U-prefabrikáty, panely nebo betonové desky překládané tak, aby se vytvořily sběrné kanály.
Vertikální vrty prováděné následně až po ukončení skládky představují zcela nejrozšířenější variantu sběru plynu, která je hlavně aplikována u starých skládek. Sběrné vrty se provádějí o průměrech 600-1100 mm, rozpon vrtů se volí podle výsledků čerpacích testů v rozmezí 35-80 m.
Vertikální vrty se propojují plastovými potrubími (HDPE), které se kladou buď do skládky přímo anebo se ukládají do betonových, volně skládaných a zakrytých koryt, aby bylo potrubí lépe chráněno při nepravidelném sesedání skládky.
V případech moderních skládek zavážených do foliových van jsou jakékoli následné vrtné práce nebezpečné, neboť při nedostatečné pečlivosti a dozoru by mohlo dojít k proražení izolace, čímž by celá nákladná stavba byla neopravitelně poškozena. Proto je pro takovéto skládky zásadně navrhován systém budovaný souběžně se zavážením, volený účelně podle tvaru tělesa. Optimální kombinací sběrného potrubí pro plyn i průsaky se ušetří náklady na dvě oddělené sběrné sítě.
Volba a design odplyňovacího systému je určována:
1) tvarem tělesa
2) způsobem a rychlostí zavážení odpadů
3) postupným rozšiřováním a napojováním jednotlivých sekcí skládky.
Testování skládky
Před finalizací projektu uživatelské stanice pro skládkový plyn je nezbytné provést čerpací test, který určí kapacitu skládky, složení plynu a tím i možnosti využití a data potřebná pro vlastní finální projekt plynového hospodářství. U následně vrtaných skládek je k testu třeba provést nejméně 3 vrty (použitelné pak v provozním systému). Test mimo jiné určí i optimální rozpon (a tím i počet) vrtů. Test je nezbytné provést i u skládek s kompletní, průběžně budovanou sběrnou sítí. Výsledek testu určí, zda plyn je možno ekonomicky efektivně využívat a rovněž určí i přibližný časový vývoj kapacity. Podle výsledku testu se rovněž navrhuje i čistící zařízení pro plyn, pokud je toto nutné.
Uživatelské systémy pro skládkový plyn
Skládkový plyn je možno využívat pro tyto účely:
I/ Úprava na kvalitu zemního plynu a jeho rozvod nebo spotřeba (SNG-proces).
II/ Spalování v motorgenerátoru upraveném pro pohon bioplynem (spalovací motor anebo plynová turbina). Motoragregát většinou pohání elektrogenerátor. Může však též pohánět jiná zařízení, např.: chladírenský, kompresor, závlahové čerpadlo, kompresor tepelného čerpadla a pod.
III/ Přímé spalování pro otopové účely v hořácích na bioplyn (sušárny, skleníky, výtopny a pod.)
IV/ dtto podle bodu II/ s využitím odpadních tepel (instalace výměníků tepla na chlazení motoru a výfukových plynů).
V/ Stlačování plynu pro pohon vozidel. Většinou je efektivní plyn při kompresi současně vypírat a stlačovat pak již obohacený metan (SNG).
VI/ Využití odpadního CO2 k výrobě pro potravinářské účely. Z vypírek ad I/anebo V/ lze získat a efektivně vyčistit odpadní CO2 pro zlepšení celkového ekonomického efektu systému.
Volba uživatelského systému je klíčovou otázkou každého projektu, která ale závisí do značné míry na lokálních podmínkách (např. transport plynu ke vzdálenějšímu spotřebiči vyžaduje vyšší náklady na plynovod i vyšší národy na čerpací stroj a tím i na jeho cenu). Rozhodující je, jaká forma energie je v místě nejsnáze prodejná a odbytná. Z typu uživatelského systému zase vyplývá požadavek na výkon a výstupní tlak z čerpadla plynu, čistotu plynu (potřebný stupeň čištění).
Uživatelský systém lze předběžně pouze vybrat resp. vyloučit některé varianty. Definitivní projekt může být zpracován až podle výsledků čerpací zkoušky tak, aby veškeré stroje mohly být optimálně dimenzovány.