ODPADY
VZNIK A DRUHY ODPADŮ
Veškerá výrobní i nevýrobní činnost dnešní společnosti je doprovázena
vznikem odpadů, z nichž část má vlastnosti odpadů nebezpečných. Otázka jejich
odstranění a racionálního využití představuje prvořadý úkol z hlediska ochrany
životního prostředí i z hlediska ekonomického. Teoreticky by skutečný odpad
vlastně ani neměl existovat. U většiny známých výrob i spotřebních postupů
vznikají vedlejší produkty. Pokud výrobce nebo společnost neumí tyto vedlejší
produkty dále zpracovat, tedy zařadit do koloběhu společenské prospěšnosti,
nazývá je odpadem.
Podle druhé věty termodynamické je každý samovolně probíhající proces spojen
s růstem entropie. Prakticky to znamená, že nikdy nelze materiály ani energii
stoprocentně využít bez vzniku vedlejších odpadních produktů. Entropie je mírou
samovolnosti systému přecházet z uspořádanějších (a člověkem využitelných)
stavů do pravděpodobnějších stavů méně uspořádaných (a pro člověka
nevyužitelných).
Prakticky však všechny systémy hospodářství se ve své podstatě zabývají
přeměnou surovin na odpad. Materiály, ve svých nalezištích vysoce uspořádané,
se v průběhu jejich využívání navzájem směšují a posléze rozptýlí na haldy
odpadů a do emisí zplodin, což znemožňuje jejich recyklaci. Přitom proces
rozptylování nelze v uzavřeném systému zastavit. Rozptýlenou hmotu lze znovu
zkoncentrovat jen s pomocí energie dodané z venku, za cenu růstu entropie
jinde.
Růst výroby (obecně hrubého národního produktu) doprovází růst entropie, a
tedy poškozování životního prostředí. Zvyšování entropie poškozuje celou
planetu. Zatímco se cenné suroviny mění na odpadky, nevíme, kam s dosud
neužitečným a jedovatým odpadem.
Jelikož v odpady se mění většina nedostatkových surovin, je nezbytně nutné omezit neúčelnou spotřebu surovin a nedostatkových materiálů. Podle názoru mnoha odborníků bude řešení těchto otázek nejdůležitějším úkolem péče o životní prostředí v příštích letech. Výhledově nutno počítat s tím, že není daleko doba, kdy materiálová situace musí být doslova obrácená. Všechen odpad, který představují potenciální druhotné suroviny, se stane hlavním zdrojem surovin, a přírodní nenačaté zdroje budou rezervou spotřeby pro budoucnost.
Základní pojmy
Prováděcí předpisy
- Vyhláška MŽP 381/2001, kterou se stanoví Katalog odpadů a Seznam
nebezpečných odpadů
- Vyhláška MŽP 382/2001 o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské
půdě
- Vyhláška MŽP 383/2001 o podrobnostech nakládání s odpady
- Vyhláška MŽP 384/2001 o nakládání s PCB atd.
Základní pojmy v oblasti odpadového hospodářství definuje v pořadí již třetí zákon o odpadech ze dne 15.5. 2001 - zákon č.185/2001 Sb., zákon byl mnohokrát novelizován. (první „odpadářský“ zákon č.238/1991 Sb., druhý zákon č.125/1997 Sb.)
Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu.
(příloha č. 1, celkem 16 bodů, např. Q2 – výrobky, které neodpovídají požadované jakosti; Q3 – výrobky s prošlou lhůtou spotřeby; Q5 – materiály kontaminované nebo znečištěné běžnou činností; Q6 – nepoužitelné součásti; Q12 – znečištěné materiály, např. oleje znečištěné PCB); Q13 – jakékoliv materiály, látky či výrobky, jejichž užívání bylo zakázáno zákonem)
Nebezpečný odpad - odpad uvedený v seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu. (příloha 2, celkem 14 bodů, např. H1 – výbušnost, H2 – oxidační schopnost, H3-A – vysoká hořlavost, H3-B – hořlavost, H6– toxicita, H7– karcinogenita, H8– žíravost, H9 – infekčnost, H14 – ekotoxicita)
Komunální odpad – veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání
Odpadové hospodářství – činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy a kontrola těchto činností.
Jako typický multidisciplinární obor s významným postavením chemie a chemické technologie, biotechnologie a různých fyzikálních postupů v oblasti využití, odstranění i prevence odpadů.
Hlavní cíle odpadového hospodářství:
- předcházet vzniku odpadů nebo je omezovat,
Pojem odpadové hospodářství zahrnuje tedy nejenom nakládání s odpady již vzniklými (využití, odstranění), ale i předcházení jejich vzniku a následnou péči o odpady uložené. Jednotlivé pojmy, zařazené jako součásti termínu nakládání s odpady, tvoří logickou posloupnost činností, přitom však jednotlivé činnosti se mohou navzájem překrývat, doplňovat a ovlivňovat. Např. při některých způsobech odstranění odpadů mohou být odpady současně využity jako druhotné suroviny (z fyzikálně chemické úpravy nebezpečných odpadů, pevné zbytky ze spalování odpadů ve stavebnictví) či jako zdroje energie (ze skládek odpadů lze při vhodných podmínkách získávat skládkový plyn).
Nakládání s odpady – jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování
Shromažďování odpadů – krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady
Skladování odpadů – přechodné umístění odpadů, které byly soustředěny (shromážděny, sesbírány, vykoupeny) do zařízení k tomu určeného a jejich ponechání v něm
Sběr odpadů – soustřeďování odpadů právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání od jiných subjektů za účelem jejich předání k dalšímu využití nebo odstranění
Výkup odpadů – sběr odpadů v případě, kdy odpady jsou právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu
Úprava odpadů – každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, odstraňování nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností
Využívání odpadů – činnosti uvedené v příloze 3 k zákonu
(příloha 3, celkem 13 bodů, např. R1 – využívání odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie; R2 - získání/regenerace rozpouštědel; R 3 – získání /regenerace org. látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla, včetně kompostování a dalších biol. procesů; R4 – recyklace/znovuzískání kovů a kovových sloučenin; R6 – regenerace kyselin nebo zásad; R9 – rafinace použitých olejů nebo jiný způsob opětného použití olejů; R10 – aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii)
Materiálové využití odpadů – náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie
Energetické využití odpadů – použití odpadů hlavně způsobem obdobným jako paliva za účelem získání jejich energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě energie
Odstraňování odpadů – činnosti uvedené v příloze 4 k tomuto zákonu (příloha 4, celkem 15 bodů, např. D1 – ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu, např. skládkování apod.; D2 – úprava půdními procesy, např. biologický rozklad kapalných odpadů či kalů v půdě apod.; D3 – hlubinná injektáž, např. injektáž čerpatelných kapalných odpadů do vrtů, solných komor nebo prostor přírod. původu apod.; D4 – ukládání do povrchových nádrží, např. vypouštění kapalných odpadů nebo kalů do prohlubní, vodních nádrží, lagun apod.; D10 – spalování na pevnině; D11 – spalování na moři; D12 – konečné či trvalé uložení)
Původce odpadu – právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů.
Oprávněná osoba – každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů
Působnost zákona:
Zákon se vztahuje na nakládání se všemi odpady, s výjimkou
• odpadních vod
• odpadů z hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem ukládaných v odvalech, výsypkách a odkalištích
• odpadů drahých kovů
• radioaktivních kovů
• mrtvých lidských těl a ostatků
• konfiskátů živočišného původu
• nezachycených emisí znečišťujících ovzduší
• odpadů trhavin, výbušnin a munice
Pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, vztahuje se tento zákon i na ukládání odpadů, které nevznikly při hornické činnosti, do podzemních prostor a na odkaliště a na nakládání s nepoužitelnými návykovými látkami, přípravky a prekurzory a nepoužitelnými léčivy.
Zdroje a výskyt odpadů
Všechny druhy odpadů vznikají ve společenské sféře (služby, obchod, domácnosti, veřejné objekty) nebo ve sféře výrobní (průmyslové, zemědělské, stavební).
Odpad ze společenské sféry se označuje jako komunální odpad. Zatím se odstraňuje převážně skládkováním, část lze využít jako druhotné suroviny (papír, sklo, textil). Obsahuje malé množství nebezpečných látek, avšak změny v životním stylu vedou k tomu, že se jejich množství stále zvyšuje. Výhledově se zřejmě nakládání s komunálními odpady bude řídit stejnými pravidly jako nakládání s nebezpečnými odpady.
Výrobní odpady vznikají ve všech průmyslových odvětvích. Chemický průmysl je jedním z hlavních zdrojů nebezpečných odpadů. Nebezpečné odpady vznikají zejména při výrobě anorganických a organických chemikálií, zpracování ropy a dehtů, při výrobě barev a nátěrů, galvanickém pokovování kovů a jejich konečné úpravě. Nejvíce se zužitkuje kovový odpad a odpadní chemikálie.
Odpady se vyskytují především na skládkách a v průmyslových areálech. Skládka odpadů je prostor, kde se ukládají odpady. Podle zákona č.185/2001 Sb. je to technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým a řízeným uložením na zemi nebo do země. Z hlediska skládkového režimu se rozlišují skládky divoké (nepovolené), polořízené (místa určená k ukládání povolených odpadů bez zajištění všech potřebných technických a provozních opatření) a skládky řízené, které jedině by měly být povolovány a využívány. Z hlediska ukládání substrátu se rozlišují skládky komunálního odpadu, skládky průmyslového odpadu (včetně skládek nebezpečného odpadu) a sdružené skládky komunálního, průmyslového odpadu a dalších druhů odpadů. Závažný problém z hlediska ochrany životního prostředí představují tzv. reliktní skládky a kontaminované lokality, označované jako staré ekologické zátěže (např. zrušené továrny). Jejich odstraňování bylo převážně financováno z prostředků Fondu národního majetku.
Druhy odpadů
Oficiální je pouze členění na ty druhy, které jsou uvedeny v Katalogu odpadů (vyhláška MŽP 381/2001 Sb., příloha 1). U každého druhu je uveden šestimístný kód – prvé dvojčíslí označuje skupinu odpadu, druhé dvojčíslí podskupinu, třetí druh odpadu.
Používá se však ještě mnoho dalších členění odpadů podle různého účelu. I když nejde o oficiální druhy podle Katalogu, často se uvádějí hlavně v různých analytických a návrhových materiálech (např. odpady ze zemědělství, průmyslu, dolování a těžby, energetiky, stavebnictví, komunální odpady). V provozních dokumentacích, při evidenci a pochopitelně při obchodování s odpady musí se však vždy uvést návaznost na katalogové skupiny či druhy.
Odpady lze členit (rozlišovat)
• podle základních fyzikálních vlastností:
plynné, kapalné, tuhé, směsné
• podle základních oborů hospodářské činnosti
výrobní – průmyslové, zemědělské, stavební
spotřební - komunální
• podle vlivů na člověka a prostředí
nebezpečné, ostatní
• podle možností využití jako druhotné suroviny
využitelné (dnes, v budoucnosti)
nevyužitelné
V souvislosti se změnami zákonů o odpadech byly novelizovány i prováděcí předpisy, včetně vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, podle kterého se provádí zařazování jednotlivých druhů odpadů a vede evidence o produkci a nakládání s odpady. Tento Katalog rozlišuje pouze dvě kategorie odpadů – nebezpečné odpady a ostatní odpady.
Odpady jsou dále členěny do skupin odpadů (celkem 20 skupin) a druhů odpadů (více než 800). Nebezpečné odpady jsou takové, které jsou uvedeny v seznamu nebezpečných odpadů nebo mají některou z nebezpečných vlastností, specifikovaných v uvedené vyhlášce.
Další důvody pro zařazení odpadů do kategorie nebezpečný odpad nastávají tehdy, když je odpad smíchán nebo znečištěn některou z látek, které jej činí nebezpečným (příloha č. 5 zákona o odpadech), anebo smíchán či znečištěn jiným nebezpečným odpadem. Tato skutečnost neumožňuje přímo rozhodnout, zda je odpad nebezpečný, ale představuje výzvu, aby to bylo podrobně prozkoumáno.
Hodnocení nebezpečných vlastností odpadů
Definice nebezpečných vlastností odpadů a kritéria, na jejichž základě se jednotlivé vlastnosti odpadů posuzují, jsou uvedeny v přílohách č.1 a 2 k vyhlášce MŽP a MZ č.376/2001 o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů
Odpad se hodnotí jako nebezpečný, jestliže je překročeno alespoň jedno z následujících kritérií pro uvedené nebezpečné vlastnosti odpadů. Rozhodnutí o tom, zde je odpad nebezpečný (tj. má jednu nebo více nebezpečných vlastností), musí provést jeho původce nebo osoba, která má oprávnění s ním nakládat (tzv. pověřená osoba), pověřená Ministerstvem životního prostředí nebo Ministerstvem zdravotnictví vždy pro určité nebezpečné vlastnosti. Oprávněná osoba je fyzická nebo právnická osoba oprávněná nakládat s odpady – buď podle zákona o odpadech, nebo podle jiných zákonů, např. podle živnostenského nebo obchodního. Přebírá odpad (od jeho původce nebo jiné oprávněné osoby) a tento odpad se tím stává jejím vlastnictvím. Zároveň tím přebírá všechny povinnosti, které měl vůči odpadu do té doby původce odpadu.
Nástroje podpory a strategie odpadového hospodářství
Administrativní (normativní) nástroje formou příkazů a zákazů, tedy donucovacím přístupem, prosazují stanovenou politiku životního prostředí a tím i odpadového hospodářství a vycházejí z právních a technických předpisů různé váhy:
- Politické nástroje (vedle mezinárodních aktů jsou to např. Státní politika
životního prostředí České republiky, Energetická koncepce ČR, Státní program
environmentálního vzdělávání a osvěty);
- Zákonné a technické normy, koncepční materiály – zákon o odpadech, zákon o obalech a řada dalších zákonů, mezinárodní smlouvy a dohody, plány odpadového hospodářství České republiky, krajů a původců, metodické pokyny, sdělení Ministerstva životního prostředí, koncepce odpadového hospodářství, technické normy, obecně závazné vyhlášky obcí apod. a z nich vycházející instituty (evidence a ohlašování odpadů, integrované povolení a integrovaný registr znečištění, v rámci integrované prevence a omezování znečištění – IPPC, posuzování vlivů na životní prostředí – EIA
Ekonomické nástroje vycházejí z
tržně orientovaného přístupu a svým způsobem simulují působení trhu. Některé
tyto nástroje jsou předepsány zákonnými normami a předpisy, některé jsou
doporučené a dobrovolné, některé již fungují, jiné se připravují.
- V oblasti životního prostředí jsou to hlavně poplatky za znečišťování
životního prostředí, za využívání přírodních zdrojů, za ukládání odpadů na skládky,
recyklační, místní apod. Dále jsou to podpory zejména z veřejných zdrojů ve
formě dotací, zvýhodněných půjček či převzetí závazku a dotace z fondů EU.
- Dalšími ekonomickými nástroji mohou být daňová zvýhodnění (daně z příjmů,
z nemovitostí, silniční, z přidané hodnoty), cla, ceny, rozšířená odpovědnost
výrobce, povinné
finanční rezervy, pojištění, náhrady škod,obchodovatelná povolení, ekologické daně.
Ostatní nástroje jsou
charakteristické svým dobrovolným přístupem a zahrnují celý soubor nástrojů,
které ovlivňují odpadové hospodářství nepřímo, někdy však i dosti významně
přímo. Patří sem nástroje organizační, institucionální, informační, dobrovolné
nástroje a výzkum a vývoj.
- Organizační nástroje jsou založeny na změně vztahů a vazeb mezi subjekty nebo činnostmi – patří sem Systém environmentálního managementu (EMS), Zavádění systému řízení podniku a auditu z hlediska životního prostředí (Program EMAS), Národní program čistší produkce, Zelený bod, Označování ekologicky šetrných výrobků.
- Institucionální nástroje se vztahují k institucím, jež vykonávají veřejnou
správu, a k institucím, které poskytují podporu výkonu veřejné správy – (CeHO,
SFŽP, EKO-KOM).
- Informační nástroje, výchova a vzdělávání představují oblast získávání, zpracování a předávání informací – Český statistický úřad, Informační systém odpadového hospodářství (ISOH), Státní program environmentální vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO), odborná periodika vydávaná pro odpadové hospodářství
- Dobrovolné nástroje jsou aktivity subjektů, které nejsou normativně
uloženy jako povinnost, ale jsou motivovány snahou zlepšit postavení na trhu
nebo flexibilitu regulace ze strany státní správy, např.:
- dobrovolné dohody se subjekty odpadového hospodářství, producenty
nakládání s odpady;
- dobrovolná certifikace podniků působících v odpadovém hospodářství, kterou
zajišťuje Česká asociace odpadového hospodářství (ČAOH), Sdružení veřejně prospěšných
služeb (SVPS), Svaz průmyslu druhotných surovin (APOREKO);
- společnosti (svazy) zajišťující dobrovolně některé aspekty nakládání s
odpady, především zpětný odběr vybraných výrobků – ECOBAT, s. r. o. (zpětný
odběr baterií), RECYKLACE EKO-VUK, a. s. (použité světlené zdroje), PRAKTIK
LIBEREC, s. r. o. (chladicí zařízení z domácností), ASEKOL, s. r. o.,
ELEKTROWIN, s. r. o, EKOLAMP, s. r. o. (elektrický a elektronický odpad);
- asociace a společenství sdružující profesně zaměřené podnikatelské subjekty
– ČAOH, České sdružení pro recyklaci pneumatik, První české sdružení pro
průmyslovou recyklaci autovraků, České sdružení pro biomasu CZ BIOM, Svaz
průmyslu druhotných surovin – APOREKO, Sdružení provozovatelů technologií pro
ekologické využívání odpadů v ČR (STEO) apod.;
- mezinárodní sdružení – např. Mezinárodní asociaci pro odpady – ISWA
(International Solid Waste Association), jejíž bylo Československo v roce 1971
zakládajícím členem, bohužel v současnosti nikdo z ČR zde nevyvíjí žádnou
činnost.
Výzkum a vývoj podporovaný z veřejných prostředků formou vypisování grantů a projektů jednotlivých resortů, především ministerstev životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství, školství, mládeže a tělovýchovy, a rovněž Grantové agentury ČR a Technologické agentury. Tyto projekty jsou evidovány v Centrální evidenci projektů. Sem možno zařadit i diplomové, disertační a výzkumné práce vysokých škol.
Institucionální nástroje
V ČR je vybudována fungující administrativní struktura
centrální úroveň - MŽP (včetně územních odborů na úrovni regionů)
- ČIŽP (specializovaný kontrolní orgán)
původní působnost okresních úřadů byla převedena na krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností
místní úroveň – obecní úřady
celní orgány při kontrole pohybu odpadů přes hranice států
Dovoz a vývoz odpadů
Dovoz, vývoz a tranzit odpadů podléhá souhlasu MŽP a musí být v souladu s Basilejskou úmluvou o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich odstraňování přijatou v r. 1989. Dovoz odpadů do ČR je uskutečňován za účelem jejich dalšího zpracování. Nejvíce dováženými komoditami jsou odpad železných kovů, odpad plastů, struska, tuhý pryžový odpad, textilní odpad a oděvy.
Informační systém o odpadech
V rámci řešení projektů Státního programu péče o životní prostředí v ČR byl v letech 1992-1993 v Českém ekologickém ústavu vytvořen informační systém o odpadech (ISO). Údaje o produkci odpadů a nakládání s nimi byly do ISO v letech 1994-97 soustřeďovány na základě zákona 238/1991 a v letech 1998-2001 podle zákona 125/1997. Od 1.1.2002 vstoupil v platnost nový zákon 185/2001, který je plně kompatibilní s legislativou EU. Informačním zdrojem je od r. 2002 ISOH Centra pro hospodaření s odpady Výzkumného Ústavu vodohospodářského TGM (CeHO). Jedná se o kvalitní, komplexní a pohotovou informaci založenou na využití vytvořených bází dat, které umožňují rychlý výběr a přístup k datovému souboru.
Nakládání s odpady
Historický vývoj
Produkce a zneškodňování (odstraňování) odpadů je stará jako lidstvo samo. Ve starověku existovaly odpadní jámy, kam se odhazoval odpad nebo poškozené nástroje. Ve starém Řecku a Římě se prováděl občasný generální úklid, skrápěly se vozovky a čistila kanalizace. Ve středověku vše upadlo v zapomenutí a řada velkých měst měla potíže se zásobováním vodou a dodržováním základních podmínek čistoty. Důsledkem byly zdravotní problémy ve formě vysoké nemocnosti a šíření epidemií. Teprve 18. a druhá polovina 19. století přináší konkrétní opatření organizačního a technického charakteru. Na počátku 20. stol. je již technologicky i organizačně zvládnut odvoz odpadků z měst, začínají se stavět vodovody a kanalizace. Hygienicky vyhovující zneškodňování (odstraňování) tuhých komunálních odpadů se uskutečnilo až po zvládnutí tří základních technologií: kompostování, spalování a řízeného skládkování.
První spalovny a řízené skládky byly uvedeny do provozu ve Velké Británii koncem 19. a na počátku 20. století., na kontinentě se rozšiřovaly pomaleji, převážně až ve dvacátých letech 20. století.
V Praze nádobový systém od r.1923, Kuka vozy od r.1930
Situace u nás:
– Skládkování
Skládka Dolní Chabry – první velkokapacitní řízená skládka pro uložení 2,5 mil.t komunálního odpadu, vybudována v roce 1986 na ploše 20 ha .
Skládka komunálního odpadu Ďáblice – vybudována v roce 1993 v lokalitě mezi obcemi Ďáblice a Březiněves na mírně svažitém terénu, celkový objem (původní) 3,5 mil.m3. Skládka vyhovuje přísným normám EU.
Skládka Chabařovice – využívána od r. 1908 do r. 1993. Na tuto největší provozovanou divokou skládku u nás byl navážen veškerý odpad, včetně chemického s obsahem vysoce toxických látek (celkem 3,5-4,5 mil. m3). Sanace financována FNM.
- Spalování – nyní energetické využití. Zatím dražší než skládkování
Výhody:
- rychlost
- snížení objemu ukládaných odpadů (asi o 90%)
- možnost využití alternativní energie
- dokonalá hygienizace odpadů
- detoxikace organických polutantů
Nevýhody:
- výstavba zařízení je investičně náročnou akcí
- při (nedokonalém) spalování TKO vznikají vedle běžných spalin (SOx, COx, HCl, HF) také organické chlorované a fluorované sloučeniny – nutnost následného čištění
- potřeba kvalifikované obsluhy
První spalovna komunálního odpadu v Brně v r. 1905.
Spalovna Praha -Vysočany v r. 1933 (kapacita 2000 t/rok ), patřila mezi nejmodernější v Evropě. Po ukončení provozu v 90. letech odstraněna.
Spalovna Praha - Malešice (a.s. Pražské služby) v provozu od r.1998 (kapacita 310 000t/rok), nyní zařízení na energetické využití odpadů (ZEVO)
2 stupně čištění, kromě spalin produkuje pouze tuhé odpady – škváru a popílek (žádné kapalné). Neustále postupně modernizována, přidán stupeň na odstranění dioxinů, přechod z výroby tepla na výrobu el. energie.
Spalovna v Brně (a.s. SAKO) v provozu od r. 1989, v r. 1994 významně zmodernizována (kapacita 240 000t/rok), odstraňování těkavých organických látek typu dioxinů pomocí aktivního uhlí Chezacarb
Závod na termické využití odpadu Liberec (a.s. TERMIZO), kapacita 96 000t/rok (http://www.termizo.mvv.cz/)
Skládkování
Skládkování je způsob odstraňování odpadů, při kterém jsou odpady zaváženy
plánovitě na skládku, hutněny, pravidelně překrývány inertním materiálem. V
České republice se skládkováním dosud odstraňuje převážná část odpadů, i když
se postupně rozšiřují nové technologie pro odstraňování odpadů, včetně
recyklace či regenerace některých složek odpadů. Přesto, že se skládkování
považuje za nejméně žádoucí formu odstraňování odpadů, počítá se s tím, že i v
blízké budoucnosti u nás zůstane nejrozšířenějším způsobem jejich odstraňování
(po jejich nezbytné úpravě), pokud se výrazně nezvýší náklady na skládkování.
Přesto, že i politika Evropské unie směřuje k radikálnímu omezení skládkování biologicky rozložitelných odpadů, zůstává skládkování stále dominantní metodou nakládání s odpady – uvádí se, že přibližně 50 % komunálního odpadu vyprodukovaného v 25 zemích EU je stále ukládáno na skládku.
Podle definice obsažené v ČSN - Základní podmínky pro navrhování a výstavbu skládek - je skládka technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým a řízeným uložením na zemi nebo do země. Skládka je tedy stavební objekt technologicky vybavený tak, aby odpady v něm přijaté a trvale uložené nemohly negativně ovlivňovat podzemní ani povrchovou vodu a horninové prostředí a aby byly minimalizovány vlivy na ovzduší jak po dobu jeho životnosti, tak i po jeho uzavření.
Ukládání odpadů
Odpad, který se využívá nebo může být v budoucnosti využit jako druhotná surovina, musí být uložen tak, aby nedošlo k jeho smíchání s jinými druhy odpadů. Existují tři druhy ukládání:
• dočasné ukládání – odpady se skladují jen do doby, než bude zavedena technologie jejich přepracování nebo odstraňování
• dlouhodobé ukládání – odpady se skladují do doby, než bude vyvinuta ekonomicky přijatelná technologie odstraňování nebo než nastanou ekonomicky příznivé podmínky její realizace. Jedná se zpravidla o velkokapacitní řízená úložiště – oddělené boxy, potřeba vedení přesné evidence
• trvalé ukládání – odpady, u kterých nelze uvažovat s potenciální možnosti budoucího využití, se ukládají do velkokapacitních úložišť nebezpečných odpadů.
Komunální odpady
Pod pojmem komunální odpad se rozumí směsný odpad ze služeb a obchodů, veřejných úřadů a institucí, drobných řemeslných provozoven a odpad z bydlení (domovní odpad). Podle definice ze zákona 185/2001 Sb. je to veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Komunální odpad je také odpad vznikající při čištění veřejných komunikací a prostranství, při údržbě zeleně včetně hřbitovů. Obecně je to heterogenní materiál s časově proměnným množstvím a skladbou. Činnost v oblasti odstraňování komunálního odpadu lze rozdělit do dvou pracovních oblastí, a to
• odvoz odpadu
• odstraňování odpadu
V první pracovní oblasti jde v podstatě o nádobový systém s různými v variantami nádob a speciálních sběrných vozů (patří sem i systém papírových pytlů) a o systém beznádobový.
Nádobový systém se i v průmyslově nejvyspělejších zemích běžně používá a dá se reálně předpokládat, že i přes různé nedostatky se ještě zachová i v dlouhodobém výhledu. Domovní odpad se nejčastěji ukládá do přesypných sběrných nádob. U nás se používají menší nádoby o objemu 110 litrů (v Praze a dalších městech se postupně nahrazují plastovými nádobami o objemu 240 litrů typu Schäfer) nebo přesypné kontejnery o objemu 1100 litrů. Nádoby se zpravidla umisťují na vyhrazených stanovištích, které tvoří součást technické vybavenosti příslušné zástavby. Odpad ze stanovišť sběrných nádob se hromadně vyváží na skládku nebo jiné zařízení sběrnými vozy KUKA (které vyprazdňují kovové nebo plastové nádoby o objemu 110 l) nebo BOBR (do kterých se vyprazdňují nádoby s objemem 1100 l). Pro maximální využití nosnosti automobilu se odpady v nádrži zhutňují pomocí stlačovacího zařízení. Používají se dva způsoby stlačování – rotační (válcová nádrž se otáčí kolem své osy, lopatkami nabírá odpad a stlačuje ho dovnitř) a lineární (nádrž obdélníkového průřezu, v zadní části hydraulické stlačovací zařízení).
Beznádobový systém - jedná se o plně automatizované transportní systémy, ve kterých jsou nosnými médii vzduch nebo voda. Jejich předností je vysoký stupeň mechanizace odstraňující namáhavou ruční práci. Nevýhodou je náročnost na investice a konstrukci.
V některých moderních víceposchoďových stavbách, zejména v zahraničí, se budují šachty na odpadky, do kterých se otvory v každém podlaží vhazují kuchyňské odpadky (vysoké požadavky z hlediska hygieny a bezpečnosti provozu – větrání, dezinfekce, zvuková izolace). Nejpokrokovějšími systémy odstraňování domovních odpadů jsou potrubní systémy.
Třídění a separovaný sběr komunálních odpadů
V zahraničí byly vyvinuty četné mechanické třídící technologie, jejichž cílem je vytřídit z komunálního odpadu druhotné suroviny a spalitelný zbytek využít jako tzv.ekopalivo. Ve většině těchto zařízení se však nedosáhlo předpokládaných výsledků. Proto dochází k návratu k původnímu systému využití odpadu předtříděného v domácnostech nebo v komunální provozovně a k separovanému sběru.
Cílem třídění je vytřídit jednotlivé druhy odpadů (papír, sklo, plasty a pod.) a v maximální možné míře je využít jako druhotné suroviny. Navrhnout univerzální zařízení pro třídění odpadů je obtížné, protože vlastnosti odpadů se mohou měnit nejen podle ročního období, ale i ze dne na den. U nás byla v r. 1990 uvedena do provozu třídírna komunálních odpadů v Ostravě, která však pro svou složitost a poruchovost nesplnila původní náročné požadavky na ní kladené. Linku na třídění komunálních odpadů vyvinul Ústav nerostných surovin v Kutné Hoře. Základním požadavkem vyvinuté technologie známé pod názvem Czech-waste byla jednoduchost třídění a prodejnost produktů třídění na trhu současně se zákazem ručního třídění odpadů. Výslednými produkty linky jsou kvalitní kompost, železné kovy, barevné kovy, lehké plastové fólie a těžké plasty, nevyužitelným zbytkem jsou hadry a těžké podíly ze vzduchového třídění. Nepředpokládá se spalování žádných druhů odpadů.
Převážná část recyklace odpadů se provádí separovaným sběrem. Jedná se o
• odvozový způsob sběru – sběr je prováděn do menších objemů (80-360 l, 1100 l v panelové sídlištní zástavbě), donášková vzdálenost 0-50m
• donáškový způsob sběru – optimální síť úložných kontejnerů (500-3500 l) na území města, nádoby se umisťují v oblastech zvýšeného výskytu (prodejny, nákup.střediska), donášková vzdálenost 100-200m.
Hlavní druhy nebezpečných odpadů ze společenské sféry
• odpady z drobných provozoven a výrob odpovídající svým charakterem průmyslovým odpadům
• odpady s obsahem těžkých kovů
- použité galvanické články a baterie
- použité zářivky a výbojky (Hg, Zn, Mn, Cd, Ni)
- poškozené rtuťové teploměry (Hg)
• předměty a obaly z chlorovaných plastů
• zbytky syntetických barev, ředidel a rozpouštědel
• odpady z provozu soukromých automobilů
- vyjeté a znečištěné oleje, olejové filtry
- vyčerpané nemrznoucí náplně, brzdové kapaliny
- použitá akumulátorová kyselina sírová
- poškozené Pb akumulátory
• nepoužité a staré léky
• odpady ze zdravotnických zařízení, obsahující choroboplodné zárodky
• zbytky agrochemikálií z drobného prodeje vč. obalů po nich
• nepotřebná chladicí technika (ledničky a mrazničky s náplní halogenových derivátů)
• nepotřebná spotřební elektronika
• podíly z třídění domovního a komunálního odpadu, mající charakter nebezpečných odpadů
- odpady lehkých i těžkých plastů
- suché galvanické články
Obalové materiály v odpadovém hospodářství (zákon o obalech č.477/2001 Sb.)
Vhodným obalem může být v současné době jen takový obal, který vyhovuje zásadám ochrany životního prostředí. Snášenlivost se životním prostředím je stále důležitějším požadavkem pro přijetí výrobku a jeho úspěšnosti na trhu. Jednoznačně určit, který obal je ekologicky nejvýhodnější, nelze pouze tím, že se uvažuje odděleně výrobek nebo obal. Je třeba zhodnotit celý systém – získávání suroviny, výrobu obalu, jeho dopravu, spotřebu, použitelnost, možnost recyklace a vhodné způsoby odstranění.
Z hlediska odpadového hospodářství nelze poslání obalů podceňovat. Představuje celý komplex funkcí, jejichž nezbytnost se ukazuje zejména v dnešní době, kdy se stále zvyšuje podíl zboží distribuovaného formou samoobslužného prodeje. Jsou to zejména
• ochranná a hygienická funkce (chrání zboží před vlivy prostředí a naopak)
• kvantitativní funkce (dovoluje nabízet zboží v množství požadovaném spotřebiteli)
• informační funkce (informování spotřebitele o době trvanlivosti zboží, obsahu přísad apod.)
Hlavním problémem odpadového hospodářství je snižování objemu obalů na skládkách. Dlouhodobým cílem je dosáhnout snížení objemu odpadních obalů až o 90%. K tomu bude nutné vybudovat nákladné sběrné systémy a zavést či rozšířit vhodné ekonomické podmínky, např. zálohování vratných lahví. Současný sběrný systém umožňuje použít vratné lahve desetkrát až padesátkrát V určitých případech je však sporné, zda systém vratných lahví je ekologicky výhodnější:
• vratné sklo má vysokou hmotnost, což způsobuje vysoké náklady na dopravu a vyšší zatížení životního prostředí - proto se osvědčuje pouze v regionálním měřítku do vzdálenosti 100 - 150 km.
• lahve se musí vymývat agresivními chemikáliemi – další ohrožení životního prostředí
Jako příklad využití obalů lze uvést recyklaci PET lahví, které byly původně odváženy ke zpracování do SRN a Nizozemska. Od r. 1997 je odebírá a.s.Silon, Planá n.L., kde je realizována technologie na zpracování nápojových lahví do vlákna Tesil 74-78. Toto vlákno se dále zpracovává do netkaných textilií, např. výplně zimních bund a spacích pytlů, nosné vložky hydroizolací, podlahových krytin atd.)
Většina použitých obalů však končí v odpadech, což je vážným nebezpečím pro životní prostředí. Proto se na celém světě zaměřuje úsilí na maximální možné využití použitých obalových materiálů s cílem šetřit zdroje a zmenšit množství komunálních odpadů. Jedním z moderních přístupů pro řešení problémů odpadních obalů určených pro krátkodobé použití (obaly pro porcovaná masa či hotová jídla) je vyrábět obal z takových obnovitelných surovin, které lze rychle biologicky rozložit, např. kompostováním. V zahraničí se pro tyto účely používá výrobek Biopac, který se vyrábí z přírodních obnovitelných materiálů, z nichž nejvhodnější je bramborový škrob. Biopac rozkládají všechny druhy mikroorganismů ve vodách a v půdách. Jiným příkladem mohou být biologicky odbouratelné obaly z polyvinylalkoholu, které jsou rozpustné ve vodě. Po rozpuštění vzniká neškodný a netoxický roztok polyvinylalkoholu a malého podílu glycerinu, které se odbourávají stykem s mikroorganismy v půdě a čistírně odpadních vod na oxid uhličitý a vodu nejpozději do třiceti dnů.
Obalové systémy - EKOKOM