Při popisu chování kontaminujících látek ve vícefázovém systému (zahrnujícím různá skupenství) má zásadní význam znalost charakteristik tuhé fáze a znalost vzájemného vztahu kontaminantů a tuhé fáze. Od těchto charakteristik a vztahů se následně odvozuje chování kontaminantů v kapalné a plynné fázi (podzemní vodě a půdním vzduchu). Charakteristiky zemin, sedimentů a kalů (dále jen zemin) jsou tedy zpravidla určující pro celý kontaminovaný třífázový systém.

Samotný pojem zemina má v současnosti mnoho výkladů či definic. Metodický pokyn MŽP ČR (Věstník MŽP, 15. září 1996) například stanoví, že "Zemina je sypká nebo slabě zpevněná, snadno rozpojitelná hornina". Jiná definice (Soil Chemistry - Bohn H. L., McNeal B.L., O´Conor G. A., John Wiley & Sons, Inc., 1985) říká, že "Zemina je porézní vícesložkový systém, který se skládá z tuhé, kapalné a plynné fáze a který zahrnuje živé organismy". Podobných definic je možné najít celou řadu, pro účely tohoto textu jsou ovšem tyto definice postačující.

Tuhá fáze zeminy je obecně tvořena anorganickými a organickými látkami. Tuhou fázi lze dále rozdělit podle velikosti částic, přičemž rozmezí představuje velikost cca 1000 nm. Částice menší než 1000 nm jsou považovány za koloidní částice a některé jejich významné charakteristiky jsou ve srovnání s částicemi většími než 1000 nm výrazně odlišné. Z hlediska sanačních technologií je například významná skutečnost, že koloidní částice se bez přídavku flokulantů obtížně usazují (případně prakticky neusazují). Na základě velikosti částic (respektive distribuce velikosti částic) je možné zatřídit zeminu podle některého z mnoha klasifikačních systémů (viz Obr. 4-1 a 4-2).

Obr. 4-1

Obr. 4-2

Klasifikace zeminy je potom základním údajem předběžně vypovídajícím o takových charakteristikách zeminy jako je například propustnost. Stanovení distribuce velikosti částic se provádí buď standardní sítovou analýzou (v případě větších částic) nebo rozplavováním a sledováním sedimentačních rychlostí.